Maria Montessori

Pomoz mi, abych to dokázal sám.”  (Montessori)

Tato prosba, s níž se malé dítě obrátilo k Marii Montessori, se stala hlavním krédem její pedagogiky.

V pedagogice Montessori, není úkolem dospělých „přetransformovávat“ dítě a „nalévat“ je vědomostmi a znalostmi, odstraňovat mu z cesty překážky, nebo jím dokonce manipulovat, ale udělat vše pro to, aby vlastními silami a svým tempem získávalo nové vědomosti a dovednosti a vrůstalo do světa, který ho obklopuje. Její pedagogický přístup byl již na tehdejší dobu velice nadčasový. Ve svém pedagogickém působení staví do centra dění „dítě“.

maria-montessori

Dle Montessori se rodíme do určitého prostředí a v každém nás je určitý zakódovaný plán vývoje.

Pokud se přirozeně vyvíjíme, osvojujeme si výbavu pro určitou práci, kterou máme dělat a vykonávat. Pro tu jsme disponováni, a pokud se nám tuto cestu podaří nalézt, jsme jednak užitečnou součástí společnosti a také cítíme štěstí a naplnění.

A právě dětství je období, kdy úkolem rodiče je citlivě dohlížet na přirozený vývoj dítěte. Pomáhat mu k samostatnosti a k rozvoji jeho schopností, které intuitivně používá, pokud k tomu má připravené prostředí. Marie Montessori vnímala dítě jako individualitu, jako jedinečnou osobnost.

Hlavním cílem Montessori přístupu je tedy zaměření se na rozvoj dětské osobnosti v celé její komplexnosti a přirozenosti, kterou se sama rozvíjí.
M. Montessori byla názoru, že pokud chceme proměnit a ovlivnit vývoj společnosti, musíme začít od těch nejmenších, tedy od dětí. Dětství sehrává v životě člověka významnou roli. Proto Montessori sůj život zasvětila studiu dětí a dětství. Aby poukázala na významnost tohoto období vývoje člověka, odkazuje se ve svých dílech také na Freudovu psychoanalýzu, která odhaluje prostor nevědomí člověka. I on si silně uvědomoval, že problémy vzniklé v dětství pak celoživotně ovlivňují vývoj člověka. Ve své vývojové teorii akcentuje prvních šest let, jako dobu rozhodující pro hranice možností tvorby osobnosti. Přesto, že tyto vývojové teorie jsou známy a akceptovány, na důležitost aplikování jejích výsledků do praxe se pořád málo dbá.

Montessori přístup není jen pedagogikou, ale také životní filozofií k přístupu k dětem, proto zde významnou roli sehrávají také rodiče.
Proměna přístupu k výchově a vzdělávání dětí tedy neleží ani tak ve škole, jako v duši dospělého: záleží na jeho dobrotě a poznání svých chyb; optimální rozvoj dítěte není jen záležitostí přípravy učitele, ale také na přípravy rodičů a všech, kdo se na výchově dětí podílejí.

Montessori se nebála investovat do dětí, protože věděla, děti jsou bohatstvím společnosti. Byla názoru, že investice do dětí se nám vrátí v kvalitně připravené „osobnosti“. Takové děti budou posléze dobře pracovat ve škole a stejně dobře obstojí v praktickém životě.

M. Montessori mění přístup dospělého k dítěti. Také učitele staví do nové role. Učitel i rodič se stává průvodcem dítěte v jeho rozvoji.

Dítě se řídí vlastními zákonitostmi rozvoje, a pokud mu chceme pomáhat růst,
musíme je respektovat, a ne se snažit nahradit je našimi vlastními představami.“
(Montessori)

_DSC9391

Životopis Marie Montessori

  • Maria Montessori se narodila roku 1870 v italské Chiaravalle; byla všestrannou pedagožkou, lékařkou, filozofkou a vědkyní; vystudovala filosofii a psychologii, zabývala se také antropologií, biologií a pedagogikou;
  • byla představitelkou reformní pedagogiky „hnutí nové výchovy“ – jedním z cílů bylo hledání východisek v novém pojetí dítěte;
    členy tohoto hnutí spojovala zejména kritika tradiční školní praxe, mechanického způsobu učení, kritika pasivity žáků;
  • v roce 1896 byla promována jako první žena doktorkou medicíny;
  • v letech 1898 – 1900 pracovala jako vedoucí školy pro vzdělávání léčebných pedagogů, prováděla praxi dětské lékařky v Římě – specializovala se na studium dětských nervových nemocí; zvláště se zajímala o mentálně retardované děti a jejich výchovu a rozvoj;
  • absolvovala stáž na neuropsychiatrické klinice v Paříži v Séguinově ústavu pro výchovu neurologicky postižených dětí;
  • velký vliv na ni mělo absolvování kurzů S. Sergiho na Filosofické fakultě pařížské Sorbonny;
  • seznámila se s metodou francouzského lékaře Jeana-Marc-Gaspard Itarda, učitele hluchoněmých, který pro jejich výchovu a výchovu mentálně retardovaných vyvinul sensorické tréninkové materiály;
  • ve své praxi dále pokračovala jako dětská lékařka, zabývala se vzděláváním lékařů – pedagogů, vedla katedru antropologie na univerzitě v Římě;
  • v roce 1908 opustila práci aktivní lékařky a začala se věnovat pedagogické činnosti;
    6. ledna 1907 otevřela „Dům dětí“ určený pro děti předškolního věku z chudého předměstí San Lorenzo v Římě. Rozvíjela materiál pro smyslovou výchovu, školní materiál k nácviku čtení, psaní a počítání; děti zaměstnávala praktickými činnostmi;
  • v Římě se podílela na založení první asociace pro šíření svých metod, které nesly název „Opera Montessori“;
  • své poznatky týkající se života a výchovy dětí zaznamenala do svých knih. Práce Marie Montessori není založena na teorii, její síla spočívá v praktickém uskutečňování myšlenek;
  • převážnou část jejich prací tvoří výklady pozorování dětí a zdůvodňování pedagogických přístupů; kladla důraz na výchovu k míru a jiné vnímání dítěte, což znamená věnování větší pozornosti svobodě dítěte, jeho pohybu, soběstačnosti, nezávislosti na druhých a respektování jeho potřeb;
  • významnou složkou pro výchovu k míru bylo pro ni prostředí, ve kterém dítě vyrůstá a kde je vychováváno. Prvním životním prostorem, ve kterém dítě hledá mír, je rodina, jež má za úkol pro dítě vytvořit prostor lásky, porozumění, klidu a harmonie;
  • kromě rodiny plní i škola důležitou úlohu ve výchově k míru;
  • spolupráce mezi školkou, školou a rodinou by měla vést k podporování individuality dítěte a jeho práv. Musíme brát na zřetel, že dítě patří do lidské společnosti a nese v sobě budoucnost lidstva. Ta by se mohla dotýkat jednoho z nejdůležitějších přání Marie Montessori, a to, aby lidé žili na celém světě v míru, přátelství a porozumění;
  • na základě svých zkušeností a vlastního pedagogického cítění jedny z přednášek zaujímaly stanovisko k otázkám souvisejícím s výchovou a mírem, byly to např. přednášky: „Mír a výchova“ (Ženeva, 1932), „Pro mír“ (Brusel, 1936), „Význam výchovy pro uskutečnění míru“ (Amersfoort 1936), „Vychovávejte k míru“ (Kodaň, 1937) a „Vychovávejte pro mír“ (Londýn 1938);
  • v letech 1939 – 1946 i přes velkou nepřízeň politické situace neúnavně pracovala v Indii, kde také vznikl název Kosmická výchova. Jejímu učení se dostalo velkého ohlasu v Indii a celé jihovýchodní Asii;
  • po návratu z Indie žila v Holandsku. Stále neúnavně přednášela ve výcvikových kurzech a publikovala;
  • v roce 1950 byla v anketě newyorských Times označena nejpozoruhodnější ženou l. poloviny 20. století;
  • v roce 1949, 1950 a 1951 za svoji celoživotní usilovnou a humanisticky orientovanou práci byla nominována na Nobelovu cenu míru;
  • Maria Montessori zemřela 6. května 1952 v Noordwijk an Zee v Holandsku, těsně před svými dvaaosmdesátými narozeninami mezi přípravami na cestu do Ghany;


Nejnovější videa

Všechna videa

Přidejte se k nám na facebooku

To se mi líbí